Smutek

16. října 2008 v 21:00
Opravdu čirý smutek, ten nejhlubší, ten můžeme vidět pouze v očích milovaného zvířete, které je odloučeno do svého pána.


:´(
 

Haruki Murakami

10. října 2008 v 15:48 |  Knihy etc..
V poslednín době je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů.

Je to japonský spisovatel. Absolvoval tokijsou univerzitu. Ale místo hledání "normální" práce se na předměstí Tokia otevřel jazzový bar.
Jeho díla jsou něčím zvláštní, jsou kouzelná, přitahují. Od jeno knih se nejde odtrhnout. Jsou dokonalá. Nechybí v nich nic. Ale jsou to knihy nad kterými musíte přemýšlet. Není to oddechovka, chce to číst mezi řádky. Chce to se dívat i tam, kde zdánlivě nic být nemá.
Miluju jeho styl psaní. Ale popisovat je marné, nejsou na to vhodná slova. Nálada jeho knih je nepopsatelně úžasna a přesná. Přenáší se na čtenáře od první věty.

Pokud rádi čtete, rozhodně Vám knihy od tohoto spisovatele doporučuji. Uchvátí Vás.


Do Čestiny jsou od něj bohužel přeložena jen čtyři díla a to:
Norské dřevo
Na jih od hranic, na západ od slunce,
Kafka na pobřeží
Afterdark.

Sama mám od něho přečteny všechny, kromě Na jih od hranic, na západ od slunce, ještě se mi ji nepodařilo sehnat. A pár povídek přeložených do angličtiny. Jsou to knihy, ke kterým se budu zajisté vracet. Jejich nálada mě oslovuje. Jejich náměty jsou kouzelně reálně nereálné.

Herbert Selby- Reqiem za sen

10. října 2008 v 15:35 |  Knihy etc..
Tohle jsem psala do jednoho fóra a napadlo mě že je to vcelku pěkné, tak to hodím i sem.


Bohužel je od něho přeloženo velice málo děl, a ani ty ostatní od něho se mi prozatím nepodařily sehnat. Každopádně jen Requiem za sen mě naprosto strhl, uchvátil, očaroval a dostal do pořádné deprese. Ta kniha je prostě úžasná. Co je na ní zvláštní je styl psaní. Hubert Selby nepoužívá uvozování přímé řeči. Sám o tom řekl, že nechce klást překážky mezi čtenáře a knihu, že příběh nechce jen zprostředkovat, že chce aby byl čtenář postavám co nejblíž.
Na první pohled to vypadá, že je kniha strašně zmatečná. Neoddělené dialogy, žádné uvozování.. Ale (alespoň mě) čtení nedělalo nejmenší problém a pravdou je, že tento styl strhává do děje ještě mnohem více.

K ději se mi nechce nic prozrazovat, snad jen, že se kniha zaobírá drogovou tématikou a děj je podán velice autenticky. Tomu přispělo jistě i to, že sám autor měl velice zajímavý a těžký život a s drogami se sám nejednou setkal.

Kniha byla i zfilmována a to velice přesně. Selby sám se podílel na tvorbě scénáře. Film je dobře udělaný, má perfektní hudbu a pustit si soundtrack ke čtění knihy byl opravdu velmi silný zážitek.
 


Jak jsi jen mohl?

3. října 2008 v 10:23
Jak jsi jen mohl -

Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala
jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané
boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy,
když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses:
"Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě
na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal,
protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli.
Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě,
naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život
prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali
jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal
jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala
jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci
dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře
a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem
na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a
byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy
jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou,
když jsi se zamiloval.

Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala
v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala
jsem ji.

Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli
děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich
růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale
ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila
většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem
je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli,
stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se
za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí,
zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno
okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový
ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem.
Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení
a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové
cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty
jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy.
V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma.

Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje
na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě
a budete se stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal
jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já
byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když
jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky,
strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "Vím, že jí
najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled.
Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papíry".
Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel
"Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem o něj
měla starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a
věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil
ses se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul ses mému pohledu a zdvořile
jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.

Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně
o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný
pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak to
mohl udělat?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim
to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje
chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila
a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce,
doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl
jen zlý sen� a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se
o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila,
že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných
štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího
kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne
a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá
místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála.
Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míhal se v tom
i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to
mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí
jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou
tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po
její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá

tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly.
Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla,
ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala
jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla:
"Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je
to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou
ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo
plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s
posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním
mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to
určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe
myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal
takovou věrnost jako já.

­­­­­
Poznámka autora: Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí
tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený
z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických
útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit
pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem.
Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech,
na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.

Děkuji, Jim Willis
Prevzato ze stránky http://www.gabriela-amazonka.cz

Duhový most

3. října 2008 v 10:00

Duhový most

Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové které bylo někomu blízké, odchází na tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce kde mohou běhat a hrát si spolu. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí.

Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý - tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů.Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost - všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila.

Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji. Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radost. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce.

A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete.

Duhový most navazuje na Tři DNY,

Něco málo o vzniku:
Autor neznámý.
Duhový most je místo často zmiňované lidmi, jimž zemřelo jejich zvířátko. Je také tématem básní v próze z období let 1980-1992, která je mezi milovníky zvířat, kteří utrpěli ztrátu svého zvířecího partnera, velmi populární. Pověst uvádí, že duše zesnulých zvířátek se dostanou do ráje se zelenými loukami a kopci, a že jejich těla jsou prosta všech nemocí a zranění. Všichni si zde hrají a běhají, ale zároveň postrádají lásku svého lidského partnera. Jednoho dne se však jejich pán objeví, znovu se setkají a poté společně přejdou Duhový most a jdou do nebe spolu a již nikdy se nerozdělí.
Příběh o Duhovém mostu je rozšířen především v severní Evropě a v anglosaských zemích, kde má dlouhou historii. Ačkoliv žádné náboženství konkrétně nezmiňuje místo, kam se dostanou duše zesnulých zvířat, je jistá podobnost s Bifröstským mostem v norské mytologii.
Toto info převzato z wikipedie.

Tři Dny

3. října 2008 v 9:56

Tři dny

Martin Scott Kosins

Pokud jsi někdy měl rád nějaké zvíře, pak máš ve svém životě tři dny, na které nikdy nezapomeneš.

Ten první je šťastný a blažený den, kdy sis přinesl domů nového kamaráda. Mohls strávit spoustu týdnů volbou druhu. Mohl ses vyptávat na názory mnoha veterinářů a dlouze pátrat po chovateli. A nebo, možná, ses v jediné letmé chvilce mohl rozhodnout pro nějakého bláznivku z útulku, protože cosi v jeho očích ti dosáhlo až do srdce. Ale když sis vyvolené zvířátko přinesl domů a koukal se jak všechno zkoumá a vyžaduje své místečko v tvém obýváku nebo v předsíni, a když přitom poprvé cítíš jak o tebe třeba zavadí, vštípí ti to že sis přinesl tvora s čistou láskou pro spoustu let.

Druhý den přijde o osm, devět, nebo deset let později. Je to den jako kterýkoliv jiný. Obyčejný a ničím výjimečný. Ale přijde překvapující okamžik, kdy se koukneš na svého dlouholetého kamaráda a spatříš věky, tam kde jsi dřív viděl mládí. Spatříš pomalý a uvážlivý krok, tam kde jsi dřív vídal energičnost. Spánek tam, kde dřív byla aktivita. Takže začneš svému kamarádovi přizpůsobovat jídelníček, můžeš mu přidat prášek nebo dva do jídla. A narůstá v tobě strach z blížící se prázdnoty. Tyto nepříjemné pocity budeš mít dokud konečně nepřijde Třetí den.

A v tento den, když se tvůj kamarád a Bůh nerozhodli pro tebe, budeš ty kvůli svému životnímu kamarádovi vystaven svému vlastnímu rozhodnutí, povede tě přitom tvoje duše. Nejhlubší. Ale ať už zvolíš jakoukoliv cestu, tvůj kamarád tě nakonec opustí a budeš se cítit sám jako jediná hvězda v temné noci.
Jsi li moudrý, necháš slzy volně téct, tak často a tak hojně jak budeš muset. A obyčejně zjištíš, že málokdo z kruhu tvé rodiny či přátel bude schopen pochopit tvůj zármutek, nebo tě utěšit. Ale jestli jsi své zvířátko opravdu miloval, staral se o něj v té spoustě radostných let, najdeš jeho dušičku, menší než je třeba tvoje, bude se zdát že tě doprovází v osamělých dnech, které přijdou. A ve chvíli kdy to nejméně čekáš, ucítíš jak o tvou nohu něco lehounce zavadí. Pohlédneš na místo, kde tvůj drahý, možná nejdražší kamarád lehával - a rozvzpomeneš se na Tři významné dny. Vzpomínky budou možná bolestné a přinesou ti bolest do srdce.
Jak jde čas, bolest přichází a odchází, žije vlastním životem - odvrhneš ji nebo přijmeš může tě to pak splést. když totiž bolest odvrhuješ, skličuje tě. Když ji přijmeš, prohlubuje tvou duši. Tak jako tak pořád je to bolest.

Ale přijde, ujišťuji tě, den čtvrtý. Láska tvých přátel s tebou totiž zůstává, to nemůže nic změnit. Láska, kterou sis zasloužil. Odkaz lásky přátel, kteří nás opustili. Je jenom tvoje. Je to láska která umožní abyste se znovu setkali. Láska která přemůže všechno. Ta láska je totiž Duhový most..
Když tohle čtu, opravdu težko mi jde se ubránit slzám. Ach ne, nejsem sentimentální. Mám doma jedenácti letou fenečku. Vyrůstali jsme spolu, je mojí sladkou krásnou láskou. Miluju jí. Ale rve mi srdce když musím jet na kolej. Když s ní nemůžu být a přitom vím, že už nemám moc času na to si užít její rozzářená očka. Když si jen představím, že jednou bude ten třetí den.. :´(

Prosba psa

3. října 2008 v 9:54

Prosba psa

1. Můj život trvá 10-15 let každé odloučení od Tebe znamená pro mne utrpení. Pomysli na to než si mě pořídíš.

2. Dej mi čas porozumět tomu, co ode mě vyžaduješ.

3. Pěstuj si důvěru ve mne - tvou důvěrou já žiji.

4. Neplísni mne nikdy dlouho a nezavírej mne za trest. Ty máš svou práci, svou zábavu a své přátele - já mám jen Tebe.

5. Hodně se mnou mluv. Tvým slovům já sice nerozumím, za to však hlasu, kterým se na mne obracíš.

6. Věz, že nezapomenu nikdy, jak se se mnou jednalo.

7. Pomysli, než mne udeříš, že mé čelisti mohou snadno rozdrtit kosti Tvé ruky, ale já toho nikdy nevyužiji.

8. Než mi při práci mrzutě vytkneš neochotu a lenost, zkus si uvědomit, že mne možná trápí nevhodná strava, snad jsem byl dlouho vystaven slunci, nebo mám již opotřebované srdce.

9. Postarej se o mne až zestárnu - také Ty budeš jednou starý.

10. Buď se mnou v každé chvíli. Neřekni nikdy: "Ať se to stane v mé nepřítomnosti". S tebou bude pro mne všechno lehčí…také odchod z tohoto světa, konec mého života, který vždy patřil Tobě. Dovol mi proto odejít s Tvým pohlazením a s Tvými slovy na rozloučenou. Moje věrné oči se i v tomto posledním okamžiku budou otáčet za Tebou a bylo by pro mne velice těžké a smutné kdyby Tě nikde nenašly.

Prosím, nebuďte SLEPÍ!!!

3. října 2008 v 9:13 |  Důležité- petice!!!
  
Všichni žijeme na stejné planetě. Všichni vidíme neustále probíhající týrání zvířat. Ale téměř NIKDO se nesnaží s tím něco dělat. PROBUĎTE SE! I Vy na tom máte podíl, pokud si hrajete na slepé, pokud chodíte se zavřenýma očima a nevidíte utrpení. Snažte se, prosím, alespoň trochu přispět ke zlepšení podmínek pro zvířata a k horším a tvdrdším tresům pro lidi, kteří ubližijí.
Petice za udílení vyšší výměry trestů za zabití a týrání zvířat
Za období 14 let platnosti zákona n.o.z. bylo SVS provedeno 146926 akcí, stíháno 593 lidí a odsouzeno 271 osob. V roce 2007 bylo za týrání stíháno 16 lidí, obžalováno 11 a odsouzeny 4! (Viz SVS bulletin 4/2007 zde.) Přitom pomalu není dne, aby se v médiích neobjevily zprávy o krutém týrání zvířat, kdy pachatelé nebývají řádně potrestáni a leckdy ani stíháni.
Pokud chcete podpořit petici, prosím, vytiskněte si ji tak, aby z jedné strany byl text petice a ze druhé podpisový arch. Podepsané archy zasílejte na adresu Věry Čechové, která je uvedena v textu petice i nad podpisovým archem. Petice je ke stažení zde.
Následující odkazy jsou na stránky, kde jsou zveřejňovány informace o petici : web paní Čechové, Petice.
Text částečně zkopírován ze stránky www.utulky.estranky.cz

Lidska absurdita

30. září 2008 v 11:02
Sedím si takhle v aule před přednáškou a tupě koukám před sebe. Aniž bych si to nějak vědomě připouštěla. zíram na plochu notebooku slečny přede mnou. No a když si uvědomím na co se to dívám, mám pocit, že nevydržím ani o vteřinu déle a začnu nadávat.
Slečna měla na ploše opravdu "kouzelný" obrázek. Byla to fotografie. Na fotce byla ona zmíněná slečna, nějaký pán co svíral pušku a oba měli doslova štěstím a výtězoslavností přetékající výrazy. Pod nimi na zemi leže v kaluži krve mládě divočáka.
Myslím že nic víc k mé náladě v tom okmažiku snad ani není třeba dodávat.
Ale co ta holka? Bavit se tím, že uštvu takového tvorečka? A ještě si toho tak CENIT, že si to ta holka dala na plochu? Nepochopím. V tu chvíli bych jí nejradši omlátila hlavu o monitor. Když už je taková kráva hnusná pitomá a baví se tímto, proč to proboha ještě musí mít na ploše? Asi nikdy neslyšela o lidech, kteří mají zvířata rádi. Byla jsem otřesená a pořád ještě jsem. Obličej tý holky asi jen tak nezapomenu a jestli jí někde uvidím, někde třeba mimo školu nebo po přednášce, asi se jí ten rozhovor líbit nebude.
Čím dál víc docházím k názoru, že lidská rasa nestojí za nic. Ničíme co nám přijde pod ruku, terorizujeme cokoli můžeme. A když už tedy nemůžeme na sebe navzájem postavíme se NAD zvířata a uděláme z nich naše otroky, zabíjíme je pro zábavu, mučíme je, týráme je, ponižujeme je.
Může proti tomu jednotlivec něco udělat? Když se proti tomu postaví, bude to mít nějaký následek? Změní se tím něco? NE. Nezmění se nic, vůbec nic. Zvířata budou nadále umírat pod rukou "nejvyspělejších bytostí na zemi".
A přitom bych řekla, že vyspělost by mě měla více než na čemkoli jiném měřit právě na vztahu k okolí, k ostatním živým bytostem, k přírodě. Ale to jsem asi bláhová.
Začínám se stydět, že se mohu- musím označit za člověka. Nespatřuji v tom vůbec nic, na co bych měla být hrdá. Proč? Protože patřím k nejkrutějšímu druhu co kdy obýval tuto planetu.
Moje duše se zmítá v ohni, ze kterého ji nic nevysvobodí. Dokud bude exitovat mučení zvířat, bude i můj život ve stínu temnoty.

Gejša Arthur Golden

12. září 2007 v 22:09 |  Knihy etc..

Arthur Golden

Gejša

Gejša je úžasná kniha, která Vá pohltí už po pár stránkách. Je psána jednodušším stylem a čte se opravdu výborně. Tato kniha už se dočkala i své filmové verze.
Gejša vypráví o vzpomínkách jedné Gionské gejši, o jejích začátcích, o dětství, které prožila v malé rybářskě vesnici. O náhlém zvrtau, kdy se ocitla mezi třpytem slavných gejš. Vypráví o jejích problémech, jejím studiu, její Lásce, která nikdy neměla být, protože spravná gejša by milovat neměla.

Arthur Golden se narodil ve městě Chattanooga v Tenesse. Vystudoval na Harvardu dějiny umění se specializací na Japonsko. Získal diplom na Columbia Universita, kde se také naučil mandarínské čínštině. Nějaký čas působil v Tokiu a Číně a po návratu do USA získal na Boston University diplom z anglického jazyka. Nyní žije v Brooklynu s manželkou a dvěma dětmi.